Teď už máme co jsme chtěli. Opravdu chtěli? Kdo?

Migrace.Má smysl abychom se připojili k žalobě Slovenska a Maďarska? Já jej nenalezl, nechci-li být populista. Dobrovolně jsme přijali Lisabonskou smlouvu, žádnou výjimku k migraci jsme si nevyjednali. Z čeho tak odvozuji? 

Českou veřejnost trápí, a velice rozděluje hodnocení současné situace. Diskuse na sociálních sítích ale i stránky mainstreamových médií, televizních stanic jsou toho důkazem.

Prvotně jde o řešení migrace, sekundárně o rizika terorismu a dohady, jak je Islámská víra základnou pro vznik terorismu. Je ale třeba postupovat od začátku, tedy od řešení migrace.

Nejsme jediní, jednotná není ani Evropa. Německo, které se snaží Evropě dominovat, se nejprve migraci zcela otevřelo, ale později, poněkud zahlceno příchozími, které k příchodu prakticky vyzvalo, mluví o kvótách nebo o kontingentech. Vím, že na území bývalé NDR bylo až 1 milion volných bytů po lidech, kteří „šli za lepším“ na území bývalých spolkových zemí. To mohl být jeden z důvodů Německé otevřenosti migraci, který však prý nefunguje.

Situace je chápána ve více podobách. Sama migrace není (doposud)pro ČR tak silný problém, těch 2,5 tisíce příchozích nejsou žádnou tragédií, migranti o azyl (také zatím) v České republice příliš nestojí. Stranou ale zůstává fakt, že přijímáme poměrně velká čísla migrantů z Ukrajiny, v podstatě také bez větších problémů. Určitá migrace bude do budoucna axiom, jde jen o sílu a legalitu, když je třeba akceptovat hlasy, které volají po tom, abychom se nevzdali atributů funkce suverénního státu, tedy mj. rozhodovat, koho na svém území přijmeme.

Ale právě poslední věta je problémem. Můžeme dnes o tom vlastně rozhodovat?

Pohleďme do nedávné historie. Otázky migračních toků řešila EU ještě před naším vstupem, od počátku devadesátých let. Tehdy (1992) byl přijat dokument o „Globálním přístupu k migraci“, který platil do roku 2005. Šlo v zásadě jen o spolupráci, výměnu informací, společné zásady nebyly přijaty, počítalo se s tím, že tato oblast je výhradní kompetencí členských států, které mají svoji azylovou právní úpravu a jsou vázány mezinárodními úmluvami. Později byl přijat dokument „Globální přístup k migraci a mobilitě“

Zásadním mezníkem byla však Lisabonská smlouva. Ta v podstatě odnímá tuto otázku z jednotlivých států a zařazuje ji na úroveň společně řešených problémů na stupni EU.  Nejen to, zavádí nové mechanismy. Lisabonská smlouva definuje tzv. kvalifikovanou většinu (v článku 238). Pro přijetí rozhodnutí musí být splněna dvě kritéria: kritérium počtu států a kritérium počtu obyvatel. Proto od platnosti LS může Evropská rada rozhodovat kvalifikovanou většinou, která je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně 15 z nich. Tito členové musí představovat nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Jde tedy o agendu sdílenou všemi státy, které si nevyhradily zmíněné výjimky. Česká republika to nebyla. Je také pravdou, že v době koncipování Lisabonské smlouvy nebyl problém migrace ničím „mimořádným“.

Události v Tunisku, Egyptě a Libyi, tzv. Arabské jaro v roce 2011 však situaci zásadně změnily. Migrace do zemí EU narůstá. Situace v Iráku či Sýrii problém jen akcentuje. Migrační vlna se pomalu zvedá.

Ještě před dvěma lety, když jsem byl pár dní na ostrově Lampeduza jsem byl šokován, kolik uprchlíků zahynulo na cca 100 km trasy po moři na tento ostrov, který je součástí Itálie, tedy země EU. Byl tam krátce i papež František, ale v našich médiích (a nejen v našich) se o migraci a utonulých příliš nehovořilo. A tím i o řešení na stupni orgánů Evropské unie.

Topolánkova vláda po roce 2006 dlouho na agendu Evropské unie kašlala. Na úřadu vlády házeli do popelnice ty modré silné knížky, které vysvětlovaly Lisabonskou smlouvu. Jiné země byly opatrnější. Například Británie, Dánsko ale i další členské státy si vyjednaly výjimku – a problém migrace zůstal na úrovni státu. Ty nějaké kvóty nebo kontingenty je zajímat nemusí, a nikdo se proti jejich výhradám tehdy ani později nepohoršoval.

Nemám ambice dnes říkat, že jsme si měli též více oblastí vyhradit, dnes jsme všichni moudří, ale před pár lety tomu bylo jinak. Ale počáteční přezíravost tehdejší vlády má kyselé plody dodnes.

Problém řešení migrace násobí skutečnost, že nefunguje ochrana Schengenská hranice, tedy migranti nejsou registrováni, rozděleny na osoby s právem na azyl podle mezinárodního práva a ekonomické migranty. Nefunguje ani návratová politika. Popravdě řečeno, nefunguje téměř nic a naše vláda na to poukazuje.

Vláda bývá také kritizována, že se nepřipojila k žalobě vůči většinovému rozhodnutí o kvótách, a to na ministeriádě ministrů vnitra. Proti byly státy V4 Finsko se zdrželo. Ten názor nesdílím.

Nečiním si ambice na rigorózní soudy, evropské právo není tak úplně mým koníčkem. Ale logika práva mě vede k závěru, že ze strany vlád Slovenska a Maďarska jde o akt zamířený do vnitřní politiky, voličům. I tyto země akceptovali Lisabonskou smlouvu a Evropská unie téměř jistě postupovala tak, jak jí tato smlouva umožňuje, jde o sdílenou problematiku a většinové hlasování je přístupné. Evropský soud tedy tento akt nezruší, nevím, kde by k tomu našel právní důvod. Zná-li někdo odůvodněné stanovisko jiné, sem s ním. Ale ne populistický výkřik, ten na soud nezabírá.

Ostatně kvóty přestávají být mantrou Německa, Francie, Švédska. Jejich využití by bylo takovým zásahem do mezinárodních úmluv, že by vyžádaly řadu jejich změn a to je běh na dlouhou trať. Ten čas nemáme. Azylant by nemohl požádat o azyl v zemi, kde chce pobývat, ale v zemi přikázané. Jak jej ale donutit, aby toto respektoval, nikdo netuší. Snad jen „ber co ti nabízíme, nebo se vrať“.

A tak nezbývá, než se zaměřit na řádnou funkci stávajících mechanismů, ochranu Schengenského prostoru a vše co následuje po registraci utečenců, spolupracovat s Tureckem atd.

Je, alespoň pro mě zajímavé, že k apelu abychom se ke Slovenské a Maďarské žalobě připojili volají strany, kteří se chtějí lidem zalíbit, i když asi vědí, že jde jen o populistické gesto bez valného výsledku. Apel není nic platný, jen odůvodněný, právem podložený návrh. Takový jsem neslyšel.