Mnohým ministrům bych dal žlutou,když ne červenou kartu. Za bytovou politiku.

Předseda vlády hovoří s ministry a dává jim známky nebo karty. Tu a tam žlutá, dvě červené, naštěstí vláda nemusí své dějství „dohrát“ oslabená o dva vyloučené, ale hrající trenér je má právo vystřídat.

Fenomén zvaný „lid“ je divákem, který z tribun přihlíží, do hry zasáhnout nemůže ale po čtvrté čtvrtině se stane určovatelem sestavy, nastane něco jako draft a vítěz předkola si vybere nové mužstvo a….

Tak dost, říkám si, o tom přece psát nechci. Jen jako fanoušek, odvážně řečeno znalec některých oborů chci vyjádřit také své osobní hodnocení hráčů i mužstva. Nikoliv všeobjímající, ale jaksi sektorové, z pohledu jedné disciplíny s hrozným názvem „bytová politika“.

Co je pod tím názvem skryto? No přece každý z Vás, otázka nejen bezpečného přežití máte-li vůbec kde bydlet, spokojenosti, máte-li bydlení zajištěno nebo je-li jeho pořízení pro Vás dosažitelné. Zda máte na to si jej, byť na celoživotní splátku opatřit, nejste-li mezi 10-15 % lidí, kteří jej možná zaplatí bez hypotéky (a to nadsazuji). Ale nejen to.

Kolik za bydlení a služby měsíčně vydáte? Považujete to za přiměřené, jste spokojen? Neohrožuje Vás něco nečekaného? Dotýká se Vás, když soused neplatí nájemné a služby? Koupili jste si byt a chcete, aby byl dům řádně spravován, ale ač schůze nemusíte, když se jednou za rok sejdete jakýsi právník Vám odhalí problémy, které jste netušili, že je máte, ale řešení, z důvodů, které nikdy nepochopíte Vám určil parlament, a vy tyto podmínky nemůžete splnit, protože nikdy na schůzi nepřijdete všichni? Že soused prodal byt podnikateli, který do domu nastěhuje tzv. nepřizpůsobivou rodinu, která začne dům ničit a vy s tím jen stěží a s tlupou spokojených advokátů v zádech jen stěží v reálném čase něco uděláte? Jste na tom tak, že ač nepříliš mlád bydlíte stále u rodičů a odcházíte do práce ze svého dětského pokoje a s přítelkyní se vidíte jen občas, když Vaše nebo její rodiče odjedou na chatu? Nechci pokračovat, tohle je bytová politika státu v praxi.

Máme dnes zejména po Evropě neomezený pohyb. Jste zvídavý, a tak zjistíte že v Rakousku téměř 35 % bytů je k pronájmu za nižší tzv. nákladový nájem. To samé v jiné alternativě naleznete ve Francii, Holandsku, i v Británii mají byty bytových asociací, obdoby našich družstev (a to přes 2 miliony a hodlají stavět další). Kdo to vymyslel, ptáte se Rakušana. „No přece vy, Češi“ odvětí a ukáže Vám zákon z roku 1873 který koncipoval věhlasný český právník Antonín Randa. A proč to u nás zase není? „To nechápu“, řeknete si oba.

Generace některých lidí, kteří měli štěstí, že v roce 1989 měli družstevní nebo obecní byt se již opakovat nebude. Ti jej většinou získali do vlastnictví za dostupné peníze, ale tím to skončilo. Kdo by prodal vlastnický, nebo převedl družstevní byt jinak než za tržní, maximálně dosažitelnou cenu? Jen blázen, to skončilo, to byla politika vlád Václava Klause, Krátkozraká, neevropská. Likvidace družstev v naivitě, že jsou přežitkem, nevidíce miliardu členů ve světě, jen 120 milionů v USA… Té vládě bych dal z bytové politiky 4-

Byl to až ministr Tomáš Kvapil, která v letech 1997/8 přinesl první ucelenou vizi, následující léta na ně vlády zapomněly. Bohužel, i ta Zemanova, která se zmítala v neudržitelné diskusi o pokračující tuhé regulace nájmu a ve které se hádalo ministerstvo financí a pro místní rozvoj tak dlouho, až nepřineslo žádnou změnu. Tehdy ještě mohlo, například nájemné ekonomizovat, aby nepřinášelo ztrátu vlastníkům a míru zisku rozumně a postupně navyšovat. Jinak nic nového, známka 3-4.

Nemohu známkovat vládu, ve které jsem krátce spolupůsobil jako náměstek pro bytovou politiku, kdo chce, ať si přečte koncepci z roku 2005 a zhodnotí zákony, které jsme v bytové politice v letech 2002 až 2006, zejména po roce 2004, přijali. Za dva roky nešlo vše, ale stačilo jen pokračovat v realizaci koncepce.

A pak se zhaslo. Až do roku 2010 řešil jeden ministr, dnes úspěšný politik, svůj možná umělý skandál a ministerstvo plulo la parlamentem jako vlečný člun místo aby byl motorem. Zanedbalo se vše, nemonitorovali nájemné, které se splašilo, nezaložil se systém sociálního bydlení, nevznikl neziskový sektor. Trh si prodral cestu k ubytovnám, stalo se, co zahraniční experti předvídali již v roce 1993. Tyto vlády propadly zcela.

Pak ale přišla jedna fáze vlády Nečasovy. Přijmout nový občanský zákoník (ten tereziánský 1848 se psal a dohadoval 25 let) to byl sen ministra spravedlnosti a akademických profesorů. Odhodili základ kdysi zpracovaný (2001) ministrem Rychetským a korigovaný vehementní prof. Pelikánovou. Ta odjela sloužit vlasti do jakýchsi soudních struktur a akademici mohli psát. Výsledek není špatný, ale je v něm řada akademických přešlapů, jejichž důsledky jsem příkladem uváděl v úvodu článku.

Uplynuly 3 roky této vlády. Nemám rád neuvážená slova, ale řekl bych „ještě není vše ztraceno“. Ale jinak se bytové politice nikdo v této vládě moc nevěnuje. Dokonce ani Ministerstvo pro místní rozvoj, které to má uloženo kompetenčním zákonem. Jeho revidovaná koncepce je oslavný román o tom, jak je vše, tak, jak má být. Ministerstvo spravedlnosti je atakováno praxí, aby odstranilo nedostatky nové civilní legislativy. Dosud marně, teď něco dalo do připomínek, ale když jsem to přečetl, dvě noci jsem nespal, je to horší, než dosavadní stav. Červánkem na obloze je Ministerstvo práce a sociálních věcí. Udělalo první nesmělý krůček. Sotva se to udrží na nohou, chce to dost přepracovat, řeší to z evropského kontextu jen polovinu problému (není tam zjednodušeně ten Rakouský model levného bydlení). Ale je tu šance.

Kapitán mužstva, promiňte premiér to tuší. Minulý týden se setkal se všemi významnými subjekty v bytové politice, svazy a spolky s odborníky praxe. Tato vláda má ještě rok. Všechno již nestihne ale snad chápe, že občana ty kroky, které ještě učiní, povedou k rozhodování, komu dají šanci příště. Chceme jí v tom pomoci, budou-li ministryně a ministři chtít. Ti v dresu ANO zatím moc nezáří, ale mají také čas. A my, občané, bydlící a nebydlící bychom se měli občas ozvat. Na prezidenta si leckdo s kartou troufá. Mnozí ministři by si to také zasloužili. Zatím žlutou, pane premiére, tu bych jim udělil. Nepřeji si, aby tu červenou dali lidé.