Co lze z rozsudku Okresního soud v Ostravě ve vztahu ke kauze „byty OKD“ odvodit?

Věci se mají nazývat pravým jménem. Kolem privatizace firmy \OKD, která nesporně není důkazem moudrého procesu všech našich předchozích vlád ale panuje tolik mýtů, až běda. Politici balamutí veřejnost, a vlastně slibují nemožné.

A pak odsuzují ty, co slíbili možné ale nezávazně a pak svůj slib odvolali. Jaký je v tom rozdíl? Ale pojďme od začátku, podle nadpisu.

     Je nemoudré, když složitý, ale srozumitelný příběh, jaká si „podkauza“ celé mediálně sledované kauzy „privatizace společnosti OKD“, se stal předmětem laických debat politiků. I člověk bez právnického vzdělání, najde li trpělivost a přečte oněch 18 stran rozsudku a především jeho odůvodnění pochopí, že zde žalobce nebojoval za domnělá práva nájemců předmětných bytů, ale že šlo jen o dvě věci. O profit z případného přisouzení žalované částky (856.000 Kč) ve výši 50 % a očekávanou lavinu dalších následných žalob od ostatních nájemců, když firma ARC equity services, a.s. své služby a zastoupení prokazatelně nabízela.

     Kolem institutu vlastnictví bytů od počátku devadesátých let byl politiky konán dlouhý rituální tanec. Vznikl náhodně (a předčasně) při projednávání zákona o transformaci družstev (č.3´42/1992 Sb.)z iniciativy takzvaných „třech T“ (Tyl, Tlustý, Tomášek), který byl původně zaměřen na majetkové vztahy a navrácení majetku zemědělců od Jednotných zemědělských družstev. Poslanec Federálního shromáždění Josef Lux až v druhém čtení předložil návrh, který se týkal pouze převodu družstevních bytů do vlastnictví (samostatný příběh, chtěl řešit byty v nástavbách na privátních domech, těch bylo 3000 a zasáhl 800.000 družstevních bytů).

     Záhy se zjistilo, že pro institut vlastnictví bytů neexistuje právní úprava, že Luxův návrh neřeší pozemky, splatnost poskytnutých úvěrů družstvům a podobně. Vláda, ministerstvo hospodářství, které to mělo tehdy v gesci (jako trvalou chorobu v oblasti bydlení) toto ignorovala, a tak až na naléhání svazu bytových družstev byl v roce 1994 schválen zákon číslo 72, který většinu problémů řešil. Musel však být asi 10 x novelizován, aby byl použitelný. Odpustím si reminiscenci, dodnes i v nové úpravě bytového spoluvlastnictví je právní úprava dost tristní.

     Ale zpět do „podkauzy“ byty OKD. Já nechci hodnotit problém, když majoritní akcionář firmy dá veřejným prohlášením naději nájemcům, že jim byty k převodu do vlastnictví nabídne a pak to neučiní. O tom by mohl hovořit Lubomír Zaorálek. Byla to chyba vzbudit naději a pak ji zklamat. Ale již v té době byly známy tyto neměnné principy:

• V roce 1991 byly do majetku firmy OKD zahrnuty i byty. Nekomentuji, zda správně či špatně, prostě byly.
• V akciové společnosti o majetku firmy rozhoduje na návrh statutárního orgánu valná hromada. Dokud měl stát většinu akcií, mohl klidně společnost OKD rozdělit, vyčlenit bytový fond do samostatné firmy (co se stalo cca v roce 2005 již privátními vlastníky) a následně domy rozdělit na jednotky. Pak by měli nájemníci ze zákona právo v šestiměsíční lhůtě přednostně byty získat (předkupní právo), pokud by jim je vlastník jednotek nabídl. Dříve ne. Po dobu 6 měsíců by jinému byt prodat nesměl.
• V roce 1996 za vlády Václava Klause stát z důvodů dodnes exaktně neobjasněných daroval Karbon Investu za 1 Kč akcie za 3,5 miliard. To je známá skutečnost. Ale od tohoto okamžiku stát neměl majoritu a tedy nemohl trvale a bez ohledu na privatizaci menšinového podílu a všechny smlouvy a přílohy, jednostranně prosadit převody bytů do vlastnictví. Toto je logický axiom.
• Tuto skutečnost tedy nelze vyvrátit žádnou žalobou. Ani tolik skloňovaným „průkazem nepovolené veřejné podpory“, o který se nájemníci bytů OKD snaží od roku 2008, který je dnes již prakticky téměř nemožný ale i kdyby se vláda Andreje Babiše rozhodla jít touto cestou, kromě miliardových kompenzací firmě Residomo z veřejných prostředků by dosáhla stavu před rokem 2004 a zde platí bezvýjimečně bod c).
• Všechna podaná trestní oznámení podala organizace nájemníků „byty OKD“, stát trvale mlčí. Asi zná svoje právní postavení ve věci. Že politici mluví o čemkoliv, třeba o snaze získat kompenzace od pana Zdeňka Bakaly je ale stejný nesmysl. Podle práva „akcionář neodpovídá za hospodaření firmy“. Odpovědným je statutární orgán a v tom pan Bakala nikdy nebyl. Akcionář je investor, riskuje jen, že přijde o peníze, které hodnota akcií vyjadřuje, a samozřejmě o dividendy jako profit z investice. Taky axiom.

     Vraťme se ale k rozsudku. Žalovaní byli dva – zmíněná firma Residomo, s.r.o, a také firma RPG Industries Limited se sídlem na Kypru. Ta ve svém vyjádření uvedla, cituji:

„Žalovaná opět setrvala na námitce nedostatku pravomoci českých soudů a vznesla rovněž obavy, zda ve stávající politické situaci se jí může dostat v ČR spravedlivého procesu, když sám prezident republiky Miloš Zeman při svém inauguračním projevu vyjádřil jednoznačně názor na podnikatelské aktivity pana Zdeňka Bakaly, kdy ho přímo obvinil z okradení nájemníků bytů, které jsou předmětem tohoto řízení“. Konec citátu. Pokud měl hrad právní analýzu k tomuto tvrzení, rád bych jej četl.

     Soud správně konstatoval, že smlouva o privatizaci menšinového podílu z roku 2004 obsahovala pouze deklaraci předkupního práva nájemcům v případě, že se vlastník domů rozhodne dobrovolně učinit prohlášení vlastníka, rozdělit domy na jednotky a ty nabídnout k prodeji, když až aktem nabídky k prodeji šlo uplatnit ze zákona formulované šestiměsíční předkupní práva nájemníků.

     Kauzu privatizace OKD posuzoval kde kdo, Evropská komise neshledala v roce 2011 porušení soutěžního práva a dotčený subjekt – stát (rozuměj moc výkonná – vláda) nic nenamítala, žádný úkon dodnes neučinila. A je to pouze moc výkonná kdo by mohl jakékoliv kroky vůči Evropské komisi učinit. Jsem si jist, že po analýze neučiní nic, protože by nikoho „nepotrestala“ ani nájemníkům k ničemu nepomohla. I dnes se kolem firmy dějí podivnosti, již je zase státní, ale prohrává jeden spor za druhým, u nás i v Británii. O tom psát nechci. Stát prostě není dobrým vlastníkem (až na čestné výjimky, jako je Budvar, možná ČEZ).

     Ti, kdo toto neradi slyší, jsou politici. V žádném případě neodsuzuji vznik „Parlamentní vyšetřovací komise ke kauze OKD“. Znám tuto kauzu opravdu v detailu, v minulosti jsem z Úřadu vlády ČR obdržel veškerou dokumentaci. Ano, stát se v procesu privatizace choval jako ty tři opice – nic neviděl, neslyšel, neřekl. To se táhne celým privatizačním procesem. A až když nezvratně vše ztratil, pak se ozývá moc výkonná a zákonodárná. Tedy pan prezident, i když i jeho vláda poskytla v roce 2000 celkem 20 miliard firmě OKD na odstranění ekologických zátěží. Očekávám, že v závěrech této komise budou všechny tyto skutečnosti uvedeny a okomentovány v souladu s právem a těším se na ni. Nemám důvod si myslet že nebude exaktním hodnocením faktů, nikoliv politickým dokumentem fikcí.

     Bojím se, že je dnes snadné a nekorektní říkat, že vlády v letech 1991 až 1997 byly jen slepé, hluché a mlčící. Některé věci, které musely řešit po roce 1989, byly závažnější. Šlo o největší majetkovou transformaci v našich dějinách. Kdo si dnes vzpomene na osud kladenské Poldi Kladno. Skončila ještě hůře. Privatizace byl proces, který tehdy předbíhal právní úpravu institutu vlastnictví, úpravu korporátního práva, bylo málo zkušeností. A na právníky dají politici velice neradi.

     Proto končí spory tak, jak končí. Nejen tento. Nedůvodná obžaloba znalce a pracovníků Fondu národního majetku – vždyť stát má dodnes tak hloupou úpravu zpracování znaleckých posudků, že znalec je schopen ocenit podle práva majetek OKD jedenácti způsoby a všechny jsou správné, avšak každý má svůj účel. A politici bez znalosti detailu používají tyto rozdíly nevědíc, že akcie se oceňují tak, jak byly znalcem oceněny. Tečka.

     Tak politici přestaňte s rituálními tanci. Buď vláda najde důvod, jako jediná je k tomu kompetentní, tuto kauzu (s akcentem na rok 2004) otevřít, vědoma si svých rizik a také nalezne-li k tomu právní, nikoliv jen politický populistický důvod. Já myslím, že nikoliv, já myslet si mohu, exekutiva musí vědět.

     Že je nasazování psí hlavy podnikatelům mnohdy více aktem politickým, než právně odůvodněným je nabíledni. Absurdní je, že tato psí hlava se nasazuje i politikům s podnikatelskou minulostí.  

    To by je mělo přivést k chladné úvaze. Ale to je již jiná věc. Platí však vždy, že v živých kauzách by politici měli být zdrženliví, neboť svoji nedočkavostí posouzení nezávislým soudem jen činí obtíž. A také jejich kroky jsou právní skutečnost, kterou lze definovat, ač by byla jejich odpovědnost jen morální.