Teď už máme, co jsme chtěli…..OKD trochu jinak. Reportéři ČT.

Vše co dále napíšu je kontroverzní. Vše co řekneme „nyní“ o době před 30 lety, musíme posuzovat odděleně. Snad až komparativně historickou metodou bádání. Toho se ale reportáž reportérů ČT moc nedržela.

Hodnocení událostí staré 20, 30 let svádí k jedinému chápání „současnou zkušeností“, když už víme „jak to dopadlo“ nebo „kde byla chyba“, tedy hlediskem současných důsledků té či oné události. Málo kdo respektuje, že aktéři v době, kdy se ta či ona věc stala, měli míru informací definovanou zkušenostmi a znalostmi té doby.

Stejné platí o právu, které se v čase vyvíjí, reaguje na potřeby různých činností, podnikání, problémy. Porovnávat civilní, především obchodní právo ale i jiné obory platné v roce 1991 a 2019 nám tu absurditu takového přístupu odhalí v celé nahotě.

Omlouvám se za ten pokus filosofie, ale já chci napsat pár řádků o genezi firmy OKD zejména v důsledku odvysílaného pořadu „reportérů ČT“. Podotýkám, že jejich práci a erudici respektuji a rád se na jejich pořady dívám. Z druhé strany je to „stroj na kauzy“, musí vysílat každý týden nové a nové reportáže a tak nemohou být vždy ve svých závěrech přesní.

I v pořadu o činnosti firmy OKD již jako zcela privátní firmy po roce 2004 se však podle mého názoru dopustili několika „přešlapů“, zejména když ukazovali budovy, které prý privátní vlastníci získali „zadarmo“ a prodali za miliony. Nezpochybňuji tuto skutečnost, ale chci podotknout několik významných faktů.

Co tedy namítám?

Základem musí být posuzování úkonů a odpovědnosti za ně z hlediska platného práva v době, kdy se uskutečnily. Možnostmi a stavem práva v době realizace. Transformace české ekonomiky po roce 1989 byla největším národohospodářským počinem od roku 1918, kdy vzniklo Československo. Tento proces bývá laiky či politiky zjednodušen pouze na privatizaci, opomíjejí tehdejší nutnost současně řešit například liberalizaci cen, zahraničního obchodu, makroekonomickou stabilizaci a liberalizaci (obnovení) vlastnických práv. Je ale nezpochybnitelné, že některé úkony právního charakteru měly své důsledky, které jim tehdejší politici nepřičítali a které celou kauzu ovlivnily zcela zásadně.

Vraťme se ale k firmě OKD. Jednoduše – pokud akcie drží v zásadě dva vlastníci – privátní a státní, pak záleží na tom, kdo drží většinu akcií. Jakmile tuto stát ztratil, byl jeho další postup velice omezen a nemohl privátní formě vnutit své představy jinak, než vyjednáváním. To platí o všem, především o tom, že od roku 1996 kdy stát majoritu neuváženě ztratil, byl jakýkoliv příkaz či přímus privatizace bytového fondu ve vlastnictví OKD nemožný a tato skutečnost se politiky zkresluje dodnes.

     Role státu v privatizaci podniku OKD byla nesporně neprozřetelná. Mnohé jevy, které bychom považovali za nedomyšlené úkony a co do důsledků nedomyšlenými se jeví, byly vědomé. Politici prosazovali razantní privatizaci a v první etapě devadesátých let věděli, že český podnikatel nemá ekonomickou sílu na to, aby „privatizoval ze svého“. I úvěry bank byly mnohdy nezajištěné, stát dokonce prosadil zásadu, že pokud by ve firmě vlastněné z části privátně a z části státem došlo ke ztrátám, ponese je pouze stát. To se týká zejména roku 1996 a ztráty majority státu ve firmě OKD. Obdobně v tzv. „doprivatizaci“ v roce 2004 je zřejmé, že stát při prodeji menšinového podílu neupřednostnil prostý zájem ekonomický – prodej za nejvyšší cenu, ale prvořadým kritériem pro exkluzivitu jednomu zájemci byla podpora jeho podnikatelské činnosti, ke které měl tehdy i důvěru a podporu odborů. A pak je pan Koláček prodal, o prodeji věděl již, když od státu menšinový podíl kupoval. Mlčel. A stát netušil zase nic.

     Vraťme se ještě jednou zpět v čase. Státní etapu vývoje OKD ukončil 1. ledna 1991 federální ministr hospodářství zrušením státního podniku a zřízením akciové společnosti Ostravsko-karvinské doly ve vlastnictví státu.

K 31. prosinci 1990 byl státní podnik OKD bez likvidace zrušen a jako právní nástupce byla 1. ledna 1991 zřízena akciová společnost Ostravsko-karvinské doly OKD s výhradní majetkovou účastí státu. Společnost OKD, a.s., poté zahájila proces restrukturalizace: důlní i povrchové činnosti byly sloučeny do větších organizačních celků a byly vytvořeny vnitřní organizační jednotky (VOJ) a dceřiné společnosti OKD.

Dnes se chce říci, že přístup státu v letech 1991-1992 byl velice povrchní až neodborný. To politici připouští i dnes. Prioritou byla transformace ekonomiky rychle a „za každou cenu“. Měli tehdejší architekti privatizace postupovat jinak? Co všechno věděli, co měli k dispozici? Jistě že mohli.

Stát nejevil zájem o to, jaký majetek má být do privatizace zařazen a nevyužil ani kompetence, které v této věci měl. Dnes kritizujeme rozprodej majetku, který společnost získala „zadarmo“. Kdo bránil státu, jako jedinému vlastníku v roce 1991 společnost OKD delimitovat, oddělit nevýrobní části, hotely, rekreační zařízení, ony byty, a s nimi naložit jinak, prodat je, byty po roce 1994, kdy to bylo možné, nabídnout nájemcům do vlastnictví. To vše stát tehdy mohl udělat. Ale je fér mu to vyčítat dnes?

Ty možnosti popsané výše avšak brzo skončily. Stát nepromyšleným postupem v letech 1996/7 se sám a dobrovolně připravil o rozhodující vliv v OKD a to tím, že bezpodmínečně, bez zavázání obcí určitým postupem jim bezplatně předal 12 % akcií, které obce později prodali nikoliv FNM který o to žádal (ale zpětné předkupní právo si nevymínil), ale privátním podnikatelům, dále neodůvodněnou transakcí 3-5 % akcií vložených do RIF[2] svěřenou správě IPB, která bez dalšího též převedla na privátní akcionáře a konečně jednostranným snížením základního jmění pouze z podílu státu ve výši 3,5 miliardy za 1 Kč, později též stát poskytl OKD podporu ve výši 20 mld., Kč na odstranění ekologické zátěže aniž by kontroloval jejich využití. Vlastně se dobrovolně zbavil svých práv, za hubičku, vědomě se jednou pro vždy zbavil rozhodujícího vlivu nad hospodařením, majetkem. To reportéři ČT nevědí?

Stát si neuvědomil a asi neuvědomuje, že ztrátou majority při privatizaci menšinového podílu mohl sice vyjednávat o podmínkách „doprivatizace“, ale nemohl většinového vlastníka donutit k prodeji části získaného majetku (třeba byty). Cena privatizace menšinového podílu byla zpracována metodou, kterou si stát objednal, nejlevnější ze 4 možných – což potvrdil nalézací soud a pravomocně i odvolací soud. Dostali jsme tolik, kolik jsme chtěli. Odpustím si popisovat dodnes trvající žalostný stav právní úpravy znalecké činnosti, fakt, že existuje až 12 metod jak ocenit společnost a pozor, všechny jsou správné, u OKD se mohou lišit o desítky miliard. Státu je to „dodnes“ asi jedno. Podotýkám, že pod pojmem stát vidím jeho všechny tři moci „výkonnou, zákonodárnou i soudní. Některé moci trpí bezmocí, některé možná neodborností. Proto stát prohrává jeden soudní spor za druhým, a asi to jinak nebude.

Veškeré další zjištěné transakce uvnitř privátní společnosti je třeba ponechat na jiných orgánech, má li vláda za to, že byl porušen zákon, musí podat trestní oznámení. Tomu musí předcházet zjištění skutečného stavu. Ze subsidiárních informací a auditu Londýnské burzy nic takového nevyplývá (NWR byla obchodována na londýnské burze).

Po úpadku – insolvenci firmy OKD v roce 2017 je situace jiná, firma OKD se státu „navrátila“. Je tedy důvodné se ptát, proč OKD neuplatnila právní nástroje podle britského práva, zůstal v nečinnosti, a tak například v Británii byl vznesený nárok na pana Bakalu ve výši 22,6 mld. Kč pravomocně odmítnut. O tom reportéři také mlčí.

Nejsem obhájce akcionářů, ani pana Bakaly, ale chtěl bych být obhájcem práva. Tak proč nerespektujeme (ač se nám to hustě nehodí) že akcionář neodpovídá za závazky či hospodaření společnosti, když to korporátní právo jasně říká? Proč stát již dávno neuplatnil svá práva vůči statutárnímu orgánu, konkrétním lidem v dozorčí radě a představenstvu, pokud tedy je přesvědčen, že spáchali něco nekalého? Proč si stát nenechal alespoň jednu akcii, aby mohl uplatnit žalobu pro způsobenou škodu vůči statutárům, kde by nemusel, kromě svého tvrzení, nic dokazovat, vyvinit by se museli statutáři. Ano, akcionáři získali prospěch, když firma prosperovala, využívaly úvěrů (kdo to dnes z miliardářů nedělá) a nakonec „prošustrovali svůj majetek. A že se to dotýká mnoha tisíců lidí v regionu? Máme fakt, co jsme chtěli?

Nebudu dál otravovat jistě nezajímavými replikami. Jen bych si přál, abychom chápali vše v skutečném rámci té doby.

Ano, mohli jsme tehdy (i později) postupovat jinak. Ale bylo by od reportérů ČT seriózní říci, že největších chyb se dopustily vlády ČR, a to především v období let 1991 až do již popsaného ztráty majority v roce 1996. Máme, co jsme chtěli. A dnes se snažíme označit viníka  všude jinde. Asi to vše skončí u různých žalob, soudů. Predikuji, že stát v nich nikdy neuspěje. Ostatně od roku 2004 kde kdo privatizaci kritizuje, jen vláda mlčí. Proč asi? Byla privatizace OKD výjimkou?

[2] Restituční investiční fond