EU, ležící, spící, v migraci a sociálním bydlení v představách divných dlící.

Migrace, sociální systémy, sociální bydlení. Zdánlivě mix na sebe nenavazujících problémů. Je to opravdu tak? Proč EU diktuje členským zemím (nebo se o to pokouší) v migraci co mají dělat a absenci sociálního bydlení přehlíží?

Zatím co různé oblasti Evropská unie upravuje celou řadou norem, nařízením, směrnicemi doporučením či stanovisky, z nichž některá jsou právně závazná pro všechny členské státy, jiná jen doporučující, otázky sociálních systémů společnými závaznými normami upraveny nejsou.

Má to svoji logiku, kterou jednou EU respektuje, jindy méně, například tlak na relokace a hrozba jakousi sankcí – odvodem, pokud relokace odmítneme, jindy více, když odmítá upravit jakkoliv oblast sociálního bydlení a pomoc lidem v bytové nouzi. Sociální modely jsou věcí každé členské země. Migrace nikoliv?

Když cestujete po některých městech Ústeckého kraje, zejména po městě Most, ale i na mnohých místech Moravy a Slezska, narazíte na vybydlené lokality přeplněné lidmi v beznaději, neschopnými si sami pomoci a dost často i těmi, kteří vyrostli v druhé generaci na sociálních dávkách a práci vůbec nehledají, nepoptávají vzdělání a jen výjimečně jim někdo pomoc nabízí. Lidé se tam propadají do područí lichvy, dluhové pasti a dobře to tam nedopadne.

Pro ně vize, že vznikne nová skupina lidí – uprchlíci ve větším počtu, která bude mít zajištěn jiný přístup sociálních podpor než naši „domácí“, je absurdní. A oni to dokáží dát najevo, o tom může vyprávět kdejaký pracovník v sociálních službách či úřadech.

EU nám prostě v bydlení nemůže nařídit kopírovat osvědčené modely, neboť respektuje odlišnou ekonomickou úroveň a zdroje v Německu, Francii, Británii a u nás. Nechci psát o nekonečném omylu, když nám nutí, vlastně uprchlíkům nutí z pohledu EU v ČR nízké sociální dávky a diví se, že od nás utíkají do bohatších zemí. Chci psát o tom, že stejná unie by měla upravovat obecný princip, že je třeba, aby všechny členské státy měly uzákoněn funkční systém sociálního bydlení a sociální pomoci. To EU trvale ignoruje.

Česká situace je tristní. Když v roce 2004 byly koncipovány modely postupné deregulace nájemného v bytech, bylo bezpodmínečnou součástí i vytvoření modelu sociálního bydlení a pomoci těm osobám či rodinám, kterým náklady na bydlení přesáhnou 35 % čistých rodinných příjmů.

Dosud se však mnoho nestalo. Nefunguje skoro nic.

Namísto toho slavnostně proklamuje Ministerstvo pro místní rozvoj, že poskytne dotace na zbourání vybydlených domů. Šlechetné, příznačně, ale ty domy jsou devastovány proto, že již 25 let exekutiva a politici ignorují tento problém a ponechávají řadu lokalit svému osudu. Namísto výstavby, sociálních družstev a neziskového sektoru destrukce. To těchto lidí ubývá? Naopak!

Co tedy schází v České republice v bytové politice?

Minimální pozornost exekutivy a dodržování kompetencí. Mixér politických vizí míchá kompetencemi tak, že MMR, které by mělo být gestorem a spolutvůrcem zákona o sociálním bydlení a dalších zákonů odmítá tuto odpovědnost a již před rokem zrušilo sekci bytové politiky.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se snaží tuto nečinnost napravit, ale klopýtá ve složitosti svých vizí, řeší jen úplné dno a to způsobem, který jen zlegalizuje problematické ubytovny a podřídí je pod odpovědnost obcí a měst. Super obchod. Tuší to? Asi ne a tak zveřejnění (prý) již zpracovaného návrhu odmítá. Kdy se zákona dočkáme?

Ministr pro lidská práva též zoufale podniká legislativní pokusy nevalného účinku.

Nejen tato tři ministerstva ale celá vláda by si měla, alespoň jednou udělat čas na společnou diskusi ministrů a představitelů odborné praxe a přijmout systém propracovaný. Měla by se „vrátit do Evropy“ a prostudovat modely třeba Rakouska, Francie, Británie.

Pochopila by, že jen komplexní úpravou, kterou bude prolínat poskytnutí nouzového bydlení vyčleněným, levnějšího bydlení ohroženým ztrátou bytu (až 30% v Čechii), podporou mladým lidem a seniorům neziskovým nájemním sektorem dosáhne funkčního modelu, který spolu s intenzivní sociální prací mezi těmito lidmi z nás učiní evropsky srovnatelnou zemi. Obnovit neziskový nájemní sektor, dám obcím právo žádat od developerů určité procento malometrážních levných bytů, provázat v exekutivě odpovědnost třeba vznikem „Rady vlády pro sociální bydlení“. To je ale asi v nedohlednu.

Mimochodem, odborná sdružení obcí, družstev, nájemců a vlastníků i dalších subjektů takový materiál vypracovala a předala předsedovi vlády. Zatím je ale ve Strakově akademii klid. Jak dlouho? Vždyť vláda neplní své vlastní proklamace. Je to škoda nejen pro občany, ale i pro vládu samotnou. V těchto otázkách asi neobstojí.