Altner, zase Altner.

V médiích se znovu skloňuje kauza Altner versus ČSSD. "Velkorysé" nabídky dědiců jsou spíš ultimátem ale bez reálné síly. ČSSD jak známo není v pohodě. Ale přijímat radikální závěry považuji za nesprávný postup.

Podle informací z médií bylo (asi) dokončeno dědické řízení po zesnulém JUDr. Altnerovi a dědici žádají, aby ČSSD vzala zpět dovolání a vyplatila jim částku cca 338 milionů Kč.

Straně nabízejí čtyřměsíční lhůtu k zaplacení dlužné částky, pokud sociální demokracie stáhne dovolání proti rozsudku městského soudu z března 2016. Soud tehdy rozhodl, že strana musí Altnerovi zaplatit téměř 338 milionů korun za jeho služby. [1]

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Podané dovolání nemá odkladný (suspenzivní) účinek, tzn. předcházející rozhodnutí zůstává pravomocné. Dovolací soud však může, pokud k tomu shledá závažné důvody, odložit jeho vykonatelnost, v civilním procesu pak zcela výjimečně i právní moc.

Než se nad návrhem zamyslím, tak trochu historie.

JUDr. Altner byl velice složitá, podivná osobnost trpící řadou psychických poruch. Byl to on, kdo se svojí pohledávkou manipuloval, odmítal převzít plnění, pohledávku převáděl na jiné subjekty aby se vyhnul povinnosti ze smlouvy, kterou v den uzavření smlouvy o zastupování ČSSD uzavřel s právníky Hájkem a Halbychem (kteří de facto zpracovali podklad kterým ČSSD u soudu uspěla). Altner by sám nebyl schopen uspět.

Lidé, a politici především neustále mluví o odpovědnosti, péči řádného hospodáře při spravování státu, obecně majetku. ČSSD  se musí zbavit břemene, které kauza Altner pro ní znamená, musím však namítnout, že radikální gesto „vezměme dovolání zpět a zaplaťme svoje dluhy“ by bylo signifikantním porušením všech zásad péče řádného hospodáře už jen proto, že takový návrh nedoprovází ani náznak právní analýzy situace, ve které se kauza nachází. Především skutečnost, že vznik neúměrné smluvní pokuty zapříčinil Altner když k soudu nedocházel, nikoliv ČSSD.

Proto pár okolností:

1.     Historický exkurz:

ČSSD je stranou s ohromnou tradicí140 let. Lidový dům (LD) je jejím historickým majetkem. Když se v roce 1920 odštěpila (zjednodušeně) Marx-Leninská část strany věřící v diktaturu proletariátu, nikoliv v demokracii, chtěla zcizit i LD. To se jí povedlo až v roce 1948 (od roku 1945 byl LD v tzv. Národní správě). Ovšem násilným pohlcením ČSSD komunisty pro roce 1948 (jak dosvědčila řada rozsudků po roce 1989) strana nezanikla. Fungovala v emigraci. LD vlastnila před rokem 1948 společnost Cíl, jejíž akcionáři emigrovali a činnost ČSSD i společnosti uchovali v právní kontinuitě i mezi lety 1948-1989. Proto již v únoru 1990 souhlasí KSČ s předáním LD zpět ČSSD (ale v protokolech se dopustily obě strany určitých chyb). Občanská demokratická strana (nepřímo) chápe ČSSD jako závažného konkurenta a chápe, že LD s hodnotou přes miliardu korun může být významným zdrojem peněz (pronájmy, prodej pozemku – dnes hotel Marriott) a tak převodu brání, chce respektovat zákon FS z roku 1991 o navrácení majetku lidu, když tvrdí, že LD propadl státu ( jako majetek KSČ) a Ministr financí Kočárník odmítá majetek vydat.

Situace se řeší až za předsednictví Miloše Zemana, ale dík jeho důvěře k lidem okolo sebe a podceňováním role práva tu kauzu řeší poněkud povrchně, což dává důvod k podezření, že na straně chtěli někteří funkcionáři „vydělat“. Zemana vystrašili, že by podepsal cokoliv, jen aby majetek neprohrál.

Lidový dům vedl několik sporů, první zastupoval JUDr. Blanický, advokát. Šlo o základ, tedy o určení „čí je majetek“ a JUDr. Blanický v něm uspěl. Ten vlastně vyhrál ČSSD LD, nikoliv Altner.

Vznikl ale jiný problém. Rozsudek potvrdil, že vlastníkem LD je společnost CÍL, a.s., která byla od roku 1920 jako firma založená ČSSD zapsaným vlastníkem. Ovšem rejstříkový soud žádal důkaz o tom, že tato společnost nezanikla a žádala potvrzení legitimity údajů nutných k zapsání zástupců – statutárních činitelů společnosti a tím dokončení celé legalizace. Bez takového zápisu by předchozí výsledek JUDr. Blanického byl k ničemu.

Proč Zeman nenechal ve sporu pokračovat úspěšného advokáta Blanického? Ptal se Miloše Zemana nebo JUDr. Blanického na to někdo? Kdo povolal podivána Altnera?

Altner byl advokát neblahé pověsti[2]. Rejstříkový spor nebyl taktéž jednoduchý a neúspěch by znamenal ztrátu vlastnictví. Proč ale Ivo Svoboda nepožádal renomované právníky ale neznámého Altnera, který si vůbec nevěděl rady, a tak v den podpisu smlouvy s ČSSD podepsal on smlouvu s JUDr. Hájkem a JUDr. Halbychem, se kterými se v případě úspěchu měl dělit na tři díly, to dnes nikdo nevysvětlí. Miloš Zeman byl přesvědčen asi Ivo Svobodou, že je to poslední šance.

Nebyl to spor snadný, ale nakonec byl završen úspěchem. ČSSD, tedy Miloš Zeman měl Altnerovi zaplatit, výše odměny byla formulována jako 10 % z tržní hodnoty LD. To se nestalo. Proč? On vlastně Altner na placení nespěchal, aby se nemusel podle své smlouvy dělit.

2.     Altner:

Proč? Částečně proto, že Altner se nechtěl dělit. Je nad rámec této informace uvádět, jaké naivní finty pan Altner na hranici pomatené mysli dělal. Pokud by přijal plnění, tak by Hájkovi s Halbychem vznikla aktivní legitimace podat žalobu každý na třetinu odměny. A tak Altner dělal podivné operace, převáděl pohledávky, mlžil. ČSSD deponovala některé prostředky v úschově, ale i tu Altner odmítal. Trpěl až paranoiou, o čemž svědčí doklad v mém archivu, že někteří odborníci zvažovali zbavit jej svéprávnosti, určit mu opatrovníka a s tím situaci dořešit. Jednali s jeho bratrem, který chtěl privatizovat (Lázně Třebotov??) s některými dalšími advokáty a exekutory (nemohu jejich jména uvádět, ale osobně je znám). Když po neúspěchu Vladimíra Špidly nastoupil Stanislav Gross a po něm Jiří Paroubek, na zasedání ÚVV Gross rezignoval a informoval SG o „kostlivci ve skříni“ tedy o nedořešené kauze Altner. Jiří Paroubek (kromě zastoupení advokáty) pověřil některými úkony, a hlavně jednáním přímo mě – zde je zdroj těchto informací, protože jsem se v letech 2005-2010 s mnohými aktéry sešel. Paroubek nabízel Altnerovi vyplacení částky 125 mil Kč – Altner odmítl, žádal (v pomatené mysli) přes miliardu.

Zjišťovali jsme možnosti řešení. Řada renomovaných AK určitá řešení navrhovala (Císař, Češka, Smutný) Jednali jsme s Hájkem a Halbychem, kteří nabízeli spolupráci. Expertízu zpracovali odborníci z právnických fakult. Paroubek se snažil jejich prostřednictvím o dohodu s Altnerem (dohodu o narovnání – což neznamená, že jeho nárok uznáváme ale že nechceme ve sporu pokračovat). Proč se to za Jiřího Paroubka nevyřešilo (do roku 2010) bylo jednoznačně pro překážky a obstrukce Dr. Altnera.

Mnozí odborníci nechápou jek mohl soud tolerovat fakt, že spor probíhal tolik let, když v tom důsledku relativně malá pohledávka narostla do dramatických rozměrů. Totiž že se za čas vyšplhá částka ve výši 18,7 milionu korun na téměř 340 milionů. Stalo se tak kvůli tomu, že uzavřená smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,3 % za každý započatý den, kdy ČSSD byla s platbou v prodlení. To soud v potaz nebral? K soudu nechodil Altner.

3.     Proč ČSSD neplatila a proč nekomunikuje s veřejností?

Rozsudek je velice pochybný, když nebylo vinou ČSSD, že se spor vlekl tolik let. Zjednodušeně řečeno, překážky byly i ze strany Altnera, a tak není zcela bez reálné šance, že strana v dovolání, popřípadě u Ústavního soudu uspěje a částka bude snížena. Kuloárně advokáti odhadují, že by mohla být snížena o třetinu, možná o polovinu. Jsou to odhady ale od odborníků, o kterých nepochybuji.

Nastal problém, že pokud by strana zaplatila celou částku dle rozsudku (s Altnerem se částečné plnění domluvit nedalo) chtěl (neověřeno) převod peněz do Švýcarska (zase spor s Halbychem a dědici zemřelého Dr. Hájka?) reálně hrozilo, že by vydané peníze od Altnera nikdy nedobyla zpět. I kdyby dovoláním uspěla. Proto podala dovolání a žádala (úspěšně) o odklad povinnosti plnit.

Takový postup je, nejen podle mého hodnocení, správný, resp. pochopitelný.

Vedení ČSSD v této věci se však, podle mého názoru, nechová dostatečně otevřeně. Velice jí uškodilo to, že občané po právu považují vykonatelný rozsudek za „svatý“ a když neplní, okamžitě jsou exekuovaní. Jiný postup a nabízí se jich celá řada (soudní úschova, deponovat částku na zvláštním účtu) a jasná proklamace, že v okamžiku rozhodnutí (nejpozději) Ústavního soudu bude strana plnit by jistě byla na místě. Pokud ji strana udělala, tak „stydlivě“ a nikdo o tom neví. Mezi tím JUDr. Altner zemřel, než došlo k prodědění pozůstalosti, nedělo se nic. Nyní se určení dědici ozývají s nabídkou, jak je uvedeno v úvodu.

4.     Závěr:

Jsou právní úkony, které nelze vzít zpět. Plnit podle návrhu dědiců Altnera jde jen o potvrzení ohromného selhání politické reprezentace ČSSD a výsměch historii strany. Je to historický majetek strany, a pokud by se strana rozhodla v referendu či na sjezdu, nebude to ničím jiným než přiznáním neschopnosti současné generace uhájit majetek

V praktické politice usilujeme o to, aby občané, kteří se ocitají v exekuci, nebyli sdíráni ohromnými náklady na jejich provedení. Strana má právo usilovat o spravedlivé vypořádání svých závazků a žádné odsudky politické konkurence i detailu neznalých občanů nás nesmí odradit. Jen by měla otevřeně publikovat celou genezi kauzy a vše občanům vysvětlit.

Případné vydání majetku strany je podle mě jen laciným gestem. Laciným politicky, nenapravitelným majetkově. Je to pošpinění tradic nejstarší politické strany u nás. Proto varuji před ukvapenými závěry.

JUDr. Ivan Přikryl

[1] Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/zdenek-altner-cssd-lidovy-dum-kauza-ukonceni-dluh-soud-p14-/domaci.aspx?c=A181019_065524_domaci_pmk#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=domaci&utm_content=main

[2] Jako někdejší šéf Družstevní asociace ČR jsme v organizaci chtěli řešit otázku bezplatných převodů pozemků do majetku družstev (úspěšní jsme byli u družstev bytových). Publikoval jsem o tom v roce 1998 odborný článek v odborném časopisu. Dr. Altner nabízel s odkazem na mne pomoc spotřebním družstvům a doložil můj článek jako odborný podklad, aniž tušil, že autor sedí proti němu a žádal 600 tis. Kč.